3_aMít se rád, dívat se na věci z té lepší stránky a být vděčný za to, co mám, by mohl být recept na štěstí. Mark Dzirasa, úspěšný spisovatel, trenér, mentor a podnikatel, se ve svých knihách i na seminářích dělí o jednoduché principy a postoje, jež mohou život každého z nás udělat spokojenějším. Stačí mít otevřené oči tak, abychom skutečně viděli, naslouchat svému srdci a nebát se ho poslechnout.

Co nejvíce ovlivňuje, jaký život máme?

Většina lidí má představu, že naše životy nejvíc ovlivňují vnější okolnosti. Do jak velkého města jsme se narodili, s jakou barvou pleti, co nám rodiče dali nebo nedali nebo co nám zatrhli či umožnili komunisti apod. Náš životní prožitek a život, jaký máme, ale určuje především naše vnitřní nastavení a to, jak se k vnějším okolnostem postavíme. To je to, co všichni velcí učitelé po staletí hlásali, to je ten princip „zevnitř – ven“. Život, jaký žijeme, je jenom odrazem našeho vnitřního světa. Vnitřním světem mám na mysli svět myšlenek, emocí, naše vidění světa, postoje a přesvědčení, víru v to, co je a není možné.

Čím je náš vnitřní svět utvářen?

Vnitřní svět se formuje převážně zkušeností. S někým se rodiče mazlili, někoho mlátili, někoho ve škole chválili a někoho ponižovali. Někdo z nás má tělo, které miluje, a někdo má tělo, které když vidí v zrcadle, tak ho nenávidí. Zkušenost, kterou prožijeme, a to, jak si ji pro sebe interpretujeme, utváří náš pohled na svět a sebe sama. Tento náš vnitřní svět, jakási představa o tom, jak to tady na světě funguje, určuje naše rozhodování a chování a ovlivňuje i to, co vyzařujeme směrem k druhým lidem. Jestli o nás životní partneři mají či nemají zájem nebo jestli nás přijmou či nepřijmou do práce, odráží naše vnitřní sebehodnocení. Zaměstnavatelé, stejně jako naši partneři, podvědomě cítí, jak si sami sebe ceníme, a podle toho s námi zacházejí. Pokud žijeme v sebemrskačství, protože nemáme rádi, jak vypadáme, nemáme rádi svoji rodinu atd., vysíláme do světa informaci, že tady je člověk, který nemá rád svůj život. No a jako zaměstnavatel přece nechci přijmout takovou prodavačku a stejně tak si někoho takového nechci vzít za muže nebo za ženu. Na všech úrovních zažíváme to, co očekáváme. Když očekáváme odmítání, zažíváme odmítání.

Dívat se i na negativní věci, které prožíváme, vždy z té lepší stránky může být pěkně těžké…

Naše způsoby uvažování, myšlenkové modely, podvědomé vzorce, které si v sobě neseme, ovlivňují třeba i to, co jsme ze světa, jenž nás obklopuje, vůbec schopni vnímat. Kvantoví fyzici tvrdí, že skrze smysly přijímáme každou vteřinu asi 11 milionů bytů informací. Vědomě si ale uvědomujeme asi jen 15 tisíc z nich. A teď je otázka, kterých 15 tisíc bytů si kdo uvědomuje? Stále vidíme všechno kolem sebe, ale nějaký filtr v hlavě určuje, čeho si „všimneme“ – kterého loga, tváře, jména, zvuku… Na očích máme brýle, v jejichž sklech je napsáno, co je a není možné. A my podle toho, co si myslíme, že je nebo není možné, jsme schopni svět vnímat a reagovat na něj. Dnes a denně vidíme, že jeden člověk vidí, co druzí ne, přestože žijeme ve stejném světě a ve stejném vesmíru. Máme lidi, kteří nemají problém najít si partnera, a máme lidi, kteří každý den brečí do polštáře, že jsou sami. Máme lidi, kteří si vždycky umí na trhu práce opatřit nějaké živobytí, a máme lidi, kteří pořád čekají s nataženou rukou a jsou přesvědčeni, že ničeho není dost. Naše podvědomé nastavení diktuje náš život vteřinu za vteřinou.

Mark DzirasaMark Dzirasa

Co pro nepříjemné životní situace čtenářům poradit? Např. ženě, která po několika letech manželství nabude pocitu, že by se měla rozvést.

Na smrtelném loži nikdy nebudeme litovat, že jsme kdysi poslechli hlas srdce. Na smrtelném loži budeme litovat, že jsme smrděli celé dny v kanceláři. Že jsme poslouchali mozek, protože srdce nás obvykle do kanceláře do deseti do večera nevolá, srdce nás volá domů k dětem. Takže si myslím, že poslechnout srdce nikdy není špatně. Taky bych doporučil oprostit se od společenských dogmat, že vztah musí být nafurt. Chceme si všechno pojišťovat, bojíme se, a tak toužíme po pseudojistotách. Je to ale iluzorní fikce, protože žádná jistota není. Všechno ve vesmíru se totiž mění každou vteřinu. Myslím si, že představa, že vztah musí být navždy, je nesmyslná. Jak můžeme vědět, že správný vztah je navždy, a pokud nevydrží, že to je špatný vztah? Vždyť každý sem přišel vzít tu svoji lekci jinak. Někteří z nás i od lidí, kteří nám ukradnou peníze, od lhářů a zrádců apod. Každý člověk, který nám vstupuje do života, je učitel. Někdo si sem život přišel projít tak, že se v sedmnácti zamiluje do své životní lásky a s tou oslaví zlatou svatbu, a někdo si přišel vzít tu zkušenost od pěti různých partnerů. Jak bychom se mohli domnívat, že jedno je dobře a druhé ne? Vina před maminkou a panem farářem ve smyslu „Já jsem to nezvládla…“ – to je přece naprosto hloupý a hlavně bolestivý program. Kdybychom si uvědomili, že žádné jistoty nejsou, a smířili se s tím, byli bychom daleko víc „přítomni“. Tím myslím, že místo neustálých obav z budoucnosti bychom si více uvědomovali přítomnost a byli vděční za každý nádech. Cítili bychom vůni vzduchu a doopravdy viděli ten zázrak v kapce rosy nebo v západu slunce.

Hezká je myšlenka, že každý, koho potkáme, je učitel…

Měli bychom být každému za lekci vděčni, protože jsme si ho jako učitele vybrali sami. A také je důležité naše životní rozhodnutí zpětně nezpochybňovat. Myslím, že dáma, která říká „Já jsem byla ve dvaceti taková husa, když jsem mu naletěla a strávila s tím idiotem deset let“, situaci vůbec nevidí správně. Udělala jediné možné rozhodnutí, které tehdy udělat mohla. Na základě toho, kým ve dvaceti byla, co do té doby prožila, jak s ní bylo zacházeno, jak viděla svět, udělala tehdy jediné možné rozhodnutí – tedy správné rozhodnutí. Jak někdo o deset let později může říct, že bylo nesprávné? Že jsme s dnešní perspektivou mohli operovat před deseti lety, je iluze. My jsme před lety potřebovali udělat rozhodnutí, která jsme udělali, protože to byl náš další krok na cestě. A nyní bychom se měli soustředit na dnešní volby, které ovlivní zítřek, a ne se trápit kvůli minulým rozhodnutím.

Mark Dzirasa

Jaký je první krok k radostnějšímu životu?

První krok je rezignovat na touhu po zaručeném návodu. Ta je zdrojem velikého utrpení. Naše představa, že nás nemůžou vyhodit ze zaměstnání, manželství se nemůžou rozvést, byty nemůžou vyhořet a děti nemůžou přinášet pětky, je zdrojem utrpení, které přichází, když se něco z toho děje. Svět je hra dualit a jedno podmiňuje druhé. Světlo je rozeznatelné jenom díky tmě. Pevné zdraví a radost ze svého těla si užíváme, protože víme, co je bolest. Jsme naočkovaní komerční reklamou a všemi ostatními výplachy mozku, které z civilizace přicházejí, že je dobré chtít jenom smích a nechtít slzy. Ale slzy podmiňují smích a smích podmiňuje slzy. To je stejné, jako příliv nemůže být bez odlivu, nádech je závislý na výdechu. Nikoho by nenapadlo v kontextu přírodních veličin přemýšlet o tom, že by chtěl jen dny a nechtěl by noci. Tam chápeme, že jedno podmiňuje druhé a v životě těžká období podmiňují ta radostná. To je hra života. Způsob, jak být šťastný, není eliminovat všechno zlo a nahradit ho pouze dobrem. Způsob, jak být šťastný, je povznést se nad kolotoč, kterému Indové říkají kolo života. Když si kolo života představíme jako kolotoč, víme, kde se nepozvracíme – je to uprostřed. To je cesta středu, o které mluví Buddha, alchymisté i hinduismus. Když se dostaneme do středu, tedy ani pořád nahoře, ani pořád dole, ani pořád smích, ani pořád slzy, budeme na jediném místě, kde můžeme stát bezpečně. S nohama pevně na zemi a hlavou vysoko v oblacích. Samozřejmě nám umírají blízcí, ale naproti tomu se jiní rodí. Zažíváme onemocnění a potom zažíváme i uzdravení. A cesta radosti tkví jednoduše v tom, udržet si nadhled a vděčnost, ať zrovna procházíme kteroukoli fází. Protože není vůbec protimluv umět si zaplakat nad jakoukoli pozemskou ztrátou, ale stále s trvalým štěstím v srdci.

Jak si štěstí udržíme?

Mark DzirasaTohle zní velmi esotericky, ale říkají to opravdu všichni – a teď nemusíme citovat jenom Buddhu a Ježíše. Například Oprah Winfrey, jedna z nejvlivnějších osobností USA, má svoje rčení: „Budete-li se dívat na to, co máte, vždy budete mít více. Budete-li se dívat na to, co nemáte, nikdy nebudete mít dost.“ To je citát, který je o vděčnosti a o tom, jestli vidíme sklenku poloplnou, nebo poloprázdnou. Co jsme ze světa schopni vidět? Vidíme všude problémy, nebo příležitosti? Ať se podíváme na sběrače medailí, nebo nejslavnější lidi showbyznysu, všichni vědí, že vděčnost je klíč. Všechny národy děkují za jídlo, které dostanou, protože vědí, že už jenom pro metabolický proces správného spojení s energií, kterou si právě strkám do pusy, je vděčnost velmi důležitá. Většina kultur je zvyklá jít poděkovat slunci za další den, děkovat za svoje děti, za své tělo. Díky studiu psychosomatických příčin víme, že milovat svoje tělo a děkovat mu pomáhá být zdráv. Všem dámám v naší civilizaci, které musí koukat na vyretušované billboardy a mají z toho mindráky, doporučuji pravidelně se postavit nahá před zrcadlo a obdivovat své tělo. Milované tělo bude fungovat lépe. Ví se, že mozek v klidnějších vlnových délkách generuje spoustu zdraví prospěšných hormonů, které ve vysokých vystresovaných frekvencích neprodukuje. Tohle už nejsou esoterické řeči, které plavou na vodě. Dnešní epigenetika, kvantová fyzika a neurovědy to dokládají. Vlastně celé pozitivní myšlení spočívá v částečném sejmutí pozornosti z toho, co se nedaří, co nás rozesmutňuje a soustředění se na to, co máme, co je v pořádku. Kdybych měl úplně zjednodušit návod na štěstí, radost a úspěch, řekl bych, že vděčnost je klíč.

 

Zdroj: TU

Reklamy