images (4)Jestliže jste vyrůstali v chaotickém prostředí, je možné, že vás to přinutilo vybudovat si vlastní bezpečnostní systém, který jste potřebovali pro přežití a pro získání alespoň nějakého pocitu kontroly. Pokud jste dokázali vycítit, že “tatínek co nevidět uhodí buď maminku nebo mě…”, možná jste si vyvinuli způsob obrany a například se uzavřeli do sebe, nebo jste se snažili odpoutat tatínkovu pozornost, či jste se ze všech sil snažili být tak hodné a milé dítě, by si to tatínek rozmyslel a nebil vás. Nebo jste dopředu vycítili, že se rodiče budou chtít opít, a snažili jste se jim buď lahev vylít, schovat nebo být tak roztomilí a zábavní, aby na ni zapomněli. Třeba jste právě vy dokázali vycítit blížící se matčinu depresi a dělali jste ze sebe šaška, jen abyste ji rozesmáli. Nebo jste možná vyrůstali s psychicky narušenými dospělými, jejichž reakce jste nikdy nedokázali předem odhadnout. V takovém případě máte nejspíš bezpečnostní systém v neustálé “pohotovosti”.

Chaotické dětství vám sice vytříbilo vnímání, avšak dosti nešťastným způsobem. Veškerou energii jste investovali do snahy pochopit okolní svět. Pokud se navíc o některých věcech v rodině nemluvilo nahlas, přestože o nich všichni věděli, měli jste to ještě těžší. Nechápali jste, proč tomu tak je, a nikdo vám to nedokázal vysvětlit. 
Další možnou variantou je, že jste vyrůstali v rodině, kde city někdy narůstaly do nebývalých rozměrů.V rodině, kde se cenily herecké schopnosti a každá replika u rodinné večeře zněla jako srdceryvná operní árie. A vy jste už jako malí vycítili, že něco není v pořádku. 
V takovém případě jste si pravděpodobně vypěstovali bohaté a silné emoce, které však mohou být někdy pěkně zašmodrchané. Jaké pocity jsou adekvátní a jaké už jsou přehnané, když to u vás doma vypadalo jako na jevišti? Opatrně jste po špičkách našlapovali kolem okraje sopky a nevěděli jste, co si máte myslet. Byli jste svědky prolévání slz jako hrachy, vídali jste dospělé, kteří sice plakali, ale pláčem si ventilovali vztek. Samozřejmě, že vás to mátlo!
V dospělosti jste se možná rozhodli postupovat stejně a za všech okolností všechno dramatizovat, anebo se z vás naopak stal ledový král či ledová královna a všechny své emoce jste na protest zmrazili. Nebo je také možné, že se bezradně zmítáte mezi oběma extrémy.
Třetí možnou variantou je, že jste vyrůstali s dospělými, kteří ve skutečnosti dospělí nebyli. S rodiči, kteří nebyli schopni kontrolovat vlastní pocity a kteří vám tím pádem citově lhali. Vaše matka si možná vesele prozpěvovala, ale přitom zuřila vztekem. A vy jste to samozřejmě vycítili. Anebo vám otec kázal o klidu a míru v duši, ale přitom byl hluboce nešťastný. Takové věci dítě samozřejmě vycítí a matou ho.
Někdo si ten pocit přece musel odžít, když to sami nedokázali. Možná nevíte, jak a proč se to stalo, ale břímě druhých jste náhle na zádech nesli vy. Na vašich dětských zádíčkách spočívaly úzkost a smutek, které vám nepatřily. Začali jste si přivlastňovat problémy druhých. Někdo to přece musel udělat.
A začne-li člověk na zádech hromadit citové problémy druhých, snadno si tento zvyk zautomatizuje. Jako byste sbírali oblázky na pláži. “Á, támhle máme malou neurózu, ta by se mi hodila do sbírky.”
Jako dítě jste to sice nemohli chápat a nedokázali formulovat, ale přesto jste to vnímali. A jak! Slyšeli jste třeba: “V téhle rodině jsme všichni veselí a šťastní!”, ale ve skutečnosti jste cítili něco úplně jiného. Nechápali jste, že se vám všechny ty emoce kupí na ramenou. Nikdo to nechápal. Sbírka kamenů se stále rozrůstala a v dospělosti jste pak nedokázali rozeznat, které pocity patří vám a které někomu jinému.
Jestliže jste od přírody mimořádně citliví, a navíc jste vyrůstali v citově nestabilním prostředí, kdy vám rodiče buď neposkytli pocit bezpečí, nebo vás naopak příliš starostlivě ochraňovali, je přirozené, že jste si vypěstovali jistou obezřetnost. 
Elaine Aronová ve své knize The Highly Sensitive Person (Vysoce citlivá osoba) říká: “Opakované ošklivé zážitky mohou výrazně přispět k vypěstování obezřetnosti, zvláště je-li takovým zážitkem ponechání bez útěchy či pomoci, trestání za snahu aktivně poznávat svět, nebo pokud se člověk, na jehož pomoc se spoléháme, projeví jako nebezpečný.”
Již psychoanalytik Carl Gustav Jung psal o tom, že určitá vrozená citlivost spoluutváří naši minulost, neboť ovlivňuje způsob vnímání vlastního dětství. 
Je možné, že váš dar mimořádné citlivosti vyvolával v druhých lidech strach. Vaši rodiče si možná vaše schopnosti plně uvědomovali, ale chtěli vás “zocelit” a nepřáli si, abyste své citlivosti využívali, neboť se báli, aby vám život neublížil, abyste se s ním dokázali vypořádat. V takovém případě se jednalo o obrácený projev lásky, jenž ve vás však jen vyvolal zmatek a nutil vás vaše schopnosti skrývat.
Okolí si však vaši citlivost možná ani neuvědomovalo, anebo se ve vás naopak někteří dospělí sami poznávali a vyžadovali, abyste své pocity dusili v sobě stejně jako oni. A vy jste jejich pokřivený pohled na citlivost zdědili.

* * *

– z knihy Naučte se plavat v moři emocí aneb Jak přežít s darem mimořádné citlivosti, Doris Dahlingová a Maggan Hägglundová

Reklamy